Největší obtíže hlubokého sněhu jsou snad za námi, překonáváme strmý výšvih a svah se narovnáná. Nepadne o tom ani slovo, ale oba tušíme, že cesta v vrcholu Piku Komunisma (7495 m) je otevřená. Zase už na pásech stoupáme vzhůru. Najednou se ozve tupé, hlasité lupnutí. Svah nad námi jako by se vzedmul a tenhle děsivý expres vyráží směrem k nám. Radost v očích vystřídá děs. Tak tohle je ta jízda k nebeskýmu báru?
Nahoru
Po pár dnech odpočinku, marodění a čekání na počasí v základním táboře vyrážíme na hlavní cíl naší výpravy – Pik Komunisma (7495m). Na Komunistu se nikdo nehrne. Snad proto, že jeho stěny se majestátně tyčí přímo naproti základnímu táboru a zdá se až trochu pošetilé snažit se na ně drápat. Obzvlášť, když člověk vidí ty laviny, které v nepravidelných intervalech brázdí jeho svahy, a přitom naproti na druhé straně údolí je další „sedma“ Pik Koržiněvská s kratší a jednodušší výstupovou trasou.
Před námi se na Komunistu pustili jenom ruští průvodci. To budeme mít krásně prošlápnutou stopu, bláhově jsme si mysleli. Kousek nad prvním výškovým táborem (C1) to ale otočili, že prý „mnoga snegu“ a ani v 6 lidech nejde projít. Špatná zpráva taky zpráva. My to budeme muset zvládnout ve dvou, Káče je špatně, a tak se s Mírou vrací do základního tábora.
Cesta z předsunutého základního tábora (ABC, 4600 m) do prvního výškového tábora (C1, 5300 m) vede přes nebezpečnou rampu ohroženou pádem séraků, které pro odlehčení nazýváme autobusy. Jízdní řád je nevypočitatelný. My sázíme na 7:30 ranní a máme štěstí. O půl hodinu později už se naše výstupová trasa halí v oblaku sněhu po právě projetém větším autobusu. Solidní začátek.
Z rampy pokračujeme skalním hřebínkem, kterému místy nechybí expozice, a dál na sněhový hřbet Borotkinova žebra vedoucí přes C1 (5300m) až na Pamírské plato.
Do neznána
Druhý den rychle začínáme chápat, proč ruští guidi nemohli projít. Svahy jsou pokryté jednolitou, a pořádně hlubokou vrstvou prachového sněhu. Šlapání stopy je neskutečná dřina. Nepomáhají ani esa v rukávu v podobě metody výstupu „na bagr“ nebo tahání batohu na laně.
Čas jakoby se zpomalí, tělo má co dělat samo se sebou, hlava se snaží zůstat v pozoru. Realita se smrskne do toho souboru úkonů. Krok – sun – krok – krok – sun – krok – vydýchat – rozhlédnout se- – krok sun krok – krok sun krok.
Jen co to sklon svahu aspoň trochu dovolí, nasazujeme lyže. Na nich se úplně zničení dostáváme až do míst, kde by měl být tábor C2 (5800 m). Těch pět set výškových metrů výstupu mezi C1 a C2 se ujímá průběžného vedení v soutěži o nejnáročnější den sezóny. Těmhle podmínkám můžou alpské kopce těžko konkurovat.
Po pěkně studené noci vyrážíme vstříc poslednímu strmému výšvihu v cestě na Velké pamírské plato, které je asi v polovině výstupu.
Výška začíná být znát, snažíme se pozorně vybírat trasu a vyhýbat se trhlinám skrytým pod sněhem. V jedné z nich vloni skončila cesta jednoho ukrajinského horolezce. Na onen strmý výšvih (kolem 45 stupňů) přijdou mačky vhod. Nad ním se svah pokládá, jsme na úrovni 6050 m, na hranu Borotkinova žebra už se to zdá být kousek.
Do báru?
Po zasloužené pauze se zvedáme k dalšímu výstupu. Po pár výškových metrech se najednou ozve to tupé lupnutí. Do háje, Martin určitě mizí v jedné z těch trhlin, říkám si a čekám napnutí lana. To ale nepřichází. Zvedám hlavu a vidím Martina, jak zírá nahoru a křičí „bachaaa!„.
Nějakých 70 metrů nad námi svah horizontálně prořízla zlověstná puklina hluboká přibližně 40-50 cm a celý svah pod ní se teď rozjíždí směrem k nám. Přestože je ihned jasné, že jsme v neuvěřitelném průšvihu, mozek to nevzdává. Ve zbylém čase (přibližně jedné vteřině) vymýšlí únikové strategie. Ten Martinův vymyslel ujetí lavině směrem dolů (na lyžích s nasazenými pásy), ten můj zase nadskočení přijíždějící sněhové masy. Ani jedna strategie překvapivě nezabrala.
To už se ale světlo mění v tmu a my metáme kotouly jako v bubnu pračky. Nevíš, kde je nahoře a kde dole, tělo se zmítá v té studené, temné mase. Hlava je prázdná, ale jeden pocit vystupuje úplně jasně – cítíš, že tohle je KONEC. Žádný film o celém životě, ani strach, jen lítost, že z téhle bryndy už není cesty zpět.
Najednou se tělo odlepí od svahu a letí, letí překvapivě dlouho. Pak dopadne do měkkého a najednou klid. Ještě se zavřenýma provedeš základní zkoušku tělesných funkcí. Krom bolesti na přistávacím boku necítíš nic zvláštního. Neuvěřitelné. To je ale jenom poloviční úspěch. Otevřu oči a přichází největší úleva – Martin dvacet metrů pode mnou v sedě chrchlá. Lavina nás nechala pod sérákem a pokračovala dál do údolí.
Martin má pravděpodobně otřes mozku. Na to, že tu děsivou jízdu dlouhou přibližně 250 výškových metrů absolvoval s hrdlem plným sněhu a po 40 metrovém přeletu seráku přistál na hlavě, to je jak nic… asi dobrej oddíl.
Po inventuře materiálních ztrát (např. dvě lyže, cepín, hůlky, atd.) mobilizujeme psychické a fyzické sily a klopýtáme rychle dolu po výstupové trase. Za několik hodin – o 1500 výškových metru níže, pod nebezpečnou rampou – je jasné, že se nad námi pro dnešek Pamíronoš slitoval.
Jak velkorysý Pamíronoš byl, se dozvídáme v BC, ze kterého měli lavinu jako na dlani. Utrhla se obrovská deska na konci Borotkinova žebra. Její vetší část padala dolů žlabem vlevo, plným seráků, my byli naštěstí strženi do její pravé části, která padala po Borotkinově žebru.
Hlava to nebere; těch scénářů, které spolehlivě vedly k nebezskýmu báru je výrazně víc než těch, které vedly zpět do základního tábora.
Co z toho?
Termín odevzdání článků už je dávno pryč. Hlava pořád hledá ty správné moudré věty. A nenachází. Jenom samá klišé. Jejich významu možná teď víc rozumí. Aspoň něco.
Proč se ale vůbec snažit popisovat něco nepopsatelného a zprostředkovávat nezprostředkovatelé? Navíc, když tuhle práci už za nás dělali literáti jiných formátů?
My si místo toho můžeme v klidu zamudrcovat u piva.
Tož na život a na sníh!
Jsme jako jehňátka skotačící na louce, zatímco je sleduje řezník a vybírá si jedno po druhém; protože v lepších časech nevíme, jakou pohromu má pro nás osud právě v tuto chvíli nachystanou – nemoc, pronásledování, zbídačení, šílenství – a smrt.
Arthur Schopenhauer
Autor: Karel Svoboda (Beton Ski Team)
Za podporu expedice děkujeme:
Boatpark, Radegast, Kinstellar, Husky, Singing Rock, Travellunch, Adastra, Direct Alpine, Norskamoda.cz a Fenix
Expediční stránky: http://4texpedice.cz/index.php/pik-komunisma-2014
