Dámská dvojice Winter Carrots se po gruzínském tréninku vydala na švýcarské závody Patrouille des Aiguilles Rouges

Fotogalerie Winter Carrots ve Švýcarsku >>

Díky nízkonákladovým aerolinkám se letošní zimu stala populární Gruzie a její loni nově otevřené středisko Tetnuldi. Samotná Gruzie může být pro někoho velkým soustem. Po právu. Gruzínští budou ještě pár let pracovat na zajištění bezpečných hor. I když, můžeme vůbec horám dát přízvisko „bezpečné“?…

Nejen na východě člověk může zažít něco neotřelého a pořádně si máknout

Dobrodružství, adrenalin a silný, ne vždy pozitivní zážitek. Tahle rovnice má řešení. Skialpový závod. Já a Klárka jsme se na něj vydaly do Švýcarska. I díky Hannahu, který nás vymódil od spodního prádla až po péřovku, vznikla naše facebooková stránka Winter Carrots, na které jsme průběžně informovaly o našich přípravách.

„Tyyyjo, vy jste z Česka? Jak jste se o PDAR dozvěděly? Vy máte stejný bundy!“ chválí a zároveň se ptají místňáci v zapadlé vesničce walliského údolí Evoléne. Mají radost, že prestiž akce přesáhla alpské hřebeny. Řeč je o Patrouille des Aiguilles Rouges, skialpovém závodu, jehož teprve druhý ročník se konal 26. 3. 2017 a který byl i díky nám s mezinárodní účastí. Závod je pořádán jednou za dva roky a střídá se s mnohem známějším Patrouille des Glaciers, jež organizuje také v dvouleté periodě švýcarská armáda. Výhodou méně známého PDAG je, že startovné je asi třikrát levnější (120 CHF) než na PDG. Náročnost obou závodů je podobná, i když u Švýcarů se proslýchá, že námi zvolený Patrouille des Aiguilles Rouges je ještě o trochu těžší.

Švýcaři né vždy pracují přesně jako hodinky a musí se podřídit přírodě

Skialpinismus ve Švýcarsku je mnohem dál než u nás, a co teprve ten závodní. Jasně, nelze srovnávat jablka s hruškama. Švýcaři zkrátka využívají potenciál vysokých hor. I proto může trasa závodu vést přes táhlá zasněžená ledovcová pole ledovce Vouasson, kde jsou závodníci povinni sjíždět navázaní na laně, přes vrchol kopce Pte de Darbonnaire měřícího 3 421 metrů, přes sedla, ze kterých vidíte kýčovitý Matternhorn či další sportovci oblíbený kopec Dente Blanche. Lyžujete v místech, na která byste se mnohdy ani nedostali. Ať už z neznalosti či z obavy. Závod má tu výhodu, že organizátor si musí být na 157,69 % jist bezpečnostní situací. Ovšem né vždy platí to, co si organizátoři naplánují. Nejdůležitějším faktorem je totiž počasí. To letošní abnormální teplo, které ve Švýcarsku panovalo, docela s kartami zamíchalo.

Ze dvou možných tras s převýšením +2 681 m/- 3 318 m, respektive +1 957 m/-2594 m, byli organizátoři nuceni kvůli oné nepřízni počasí a lavinové situaci závod zkrátit. Na 350 závodních párů, z čehož bylo asi jen 35 ryze dámských, čekalo tedy převýšení jen +1500 m/-1700 m. Naše taktika byla od startu poměrně jasná. Tedy ta moje. Stihnout všechny kontrolní body tak, abychom nebyly DSQ. A moc to Klárce nezkazit. Alespoň v rámci možností. Přece jen jsem se snažila mírnit ambice. Hlavně na startu, když se se mnou Klárka prodírala do předních řad. Já ji brzdila s vysvětlením, že nás hned „ti běžkaři“, jak jsem všem ostatním díky jejich lehoučké výbavě začala pracovně přezdívat, předběhnou. Tak se také stalo.

Winter Carrots na trati

Úvodních 900 výškových metrů bylo výživných. Nejprve stoupání v mlze na hranici lesa, poté stoupání ledovcovým kuloárem v mlze a poté traverz na úpatí hřebene. V mlze. Následoval asi pětiminutový sjezd. Jelikož před námi už nějaká ta stovka závodníků projela, sjezd byl mulda za muldou. Přes brýle jsem nic neviděla, ostatně ani bez nich, byla totiž mlha. Muldy už mě nebavily, tak jsem to pustila dolů. Když mě Klárka v té mlze spatřila, jak se bezhlavě pouštím a předjíždím běžkaře, zapla své GoPro a svištěla za mnou.

Následovala občerstvovací stanice na chatě Cabane des Aiguilles Rouges, jenže ta byla asi deset výškových metrů pod námi. Nevím přesně, v té mlze nebyla moc vidět. Situaci jsme zhodnotily, že se najíme svých tyčinek. Klárka alespoň objevila novou lásku ke Cliffbarům a mohly jsme pokračovat dál.

Čekala nás tzv.  portage – úsek asi 150 výškových metrů, který byl prudký tak, že závodníci museli povinně nést lyže připnuté na batozích. Po tomhle zpestření následoval další krátký sjezd, ve kterém se začalo vyčasovat (!). Bohužel, po sjezdu nás čekalo stoupání a díky dobré viditelnosti jsem viděla, kam až to vede… V duchu jsem si přemítala, jestli bych raději nechtěla tu mlhu.

„Baru, pojď, hecni se…“ povzbuzovala mě Klárka na posledních 100 výškových metrů. Ty byly nejtěžší. Yes! Jsme nahoře. Tak a teď rychle dolů. To nám přece jde. Potvrzujeme. Předjíždíme okolní „běžkaře“, kteří se při sjezdu poměrně trápí. Získáváme cenné skalpy dívčích týmů, stehna pálí, ale my i v závěrečném seběhu potvrzujeme, že dolů by to šlo… Cílová páska. Konec. Nazdar. Šmitec.

Už v cíli jsem věděla, že závodní skialpinismus asi nebude můj šálek čaje. Klárka měla pocity trošku lepší. Obě jsme se ale shodly, že se těšíme na letní survivaly a traily. Naše těžké skialpy prodávat rozhodně nebudeme. Baví nás totiž ta cesta dolů. Zkušenosti nelitujeme, poznaly jsme skvělé lidi a hlavně, ten zážitek nám nikdo nevezme. Pokud i vy chcete zažít nový pohled na skialpování, zkuste nějaký ze závodů. Klidně na pohodu.

Jen se nesmíte nechat ovlivnit těmi běžkaři a počítat, že možná skončíte v druhé půli výsledkové listiny tak, jako my. Skialpování pod Matternhornem prý patří do „TO SKI“ listu a Bible každého lyžaře. Třetí ročník Patrouille des Aiguilles Rouges bude až za dva roky. V roce 2018 bude ve Švajcu ale ještě mnohem slavnější Patrouille des Glaciers.

Všechno je jednou poprvé. A všechno se má zkusit. Ti z vás, kdo máte fyzičku, odvahu a touhu poznat něco nového, tak šup na start.

FOTO: Klára Janoušková