Češka vyhrála skialpinistický závod Out of Hell z vulkánu Puyehue (2236 m) v Chile

Před pár lety způsobil výbuch sopky Calbuco (2003 m) a následně Puyehue (2236 m) velký povyk. Jak samotný výbuch, tak i všudypřítomný popílek přenášený stovky kilometrů daleko až do Argentiny způsobil exodus místních obyvatel a velký odliv turistů. Vulkán Puyehue zůstal aktivní skoro rok a překrásné město Bariloche nebo Villa Angostura vypadaly jako po apokalypse. Apokalyptický výbuch Puyehue je motivem závodu Red Bull Out Of Hell, aneb Ven z Pekla.

Out of Hell 2015 – Teaser from ANDeN on Vimeo.

Pokud jste fanoušci lyžařských videí a viděli jste All I can nebo jedno ze Salomon vidí, kdy lyžařská expedice s pomocí koní dojede na odlehlou chatu na svazích sopky a čekají na počasí… aby mohli lyžovat do nitra kráteru, tak ano, to je Puyehue.

Red Bull Out of Hell ve zkratce:

• 100 pozvaných a vybraných závodníků
• 28. září až 12. říjen 2015
• start – heli drop do středu kráteru Puyehue
• po startu následuje přechod pod jižní svahy kráteru, kde začíná alpinistická část. Vylézt kuloár se sklonem 45 stupňů, kde se za posledních pár dnů naakumulovalo asi 30 cm čerstvého prašanu. Vrchol je bičován neustálými patagonskými větry, je to více méně čistý led a povině se musí použít stoupací železa.
• následuje lyžařská část, kdy se na pásech oběhne po hraně kráteru půlka vulkánu. Nahoru, dolů. Nahoru, dolů. Prašan, led, sněhové převěje až pět metrů hluboké. Vítr okolo kontrolního bodu číslo 2 asi 70 km/h. Alespoň, že foukalo do zad.
• poslední částí byl sjezd a vyhledávání trasy na chatu El Caulle (ne až dolů na farmu). Je pozdní patagonské jaro, teplé počasí, déšť a neustálý vítr v 1400 metrech způsobily, že okolo chatky už není skoro sníh. Není jednoduché najít sněhové zásoby, po kterých se dá dojet co nejblíže k chatě.

Číselně:

• celková délka 8,3 km
• Celkové převýšení (m): +478, -982
• Nadmořská výška závodu: 1399-2134 m

Hlavním organizátorem byla ikona chilské freeski scény Choppo Diaz, což samo o sobě dávalo záruku toho, že se bude jednat o velmi povedenou akci. Největším problém freeride nebo alpinistických závodů je počasí. Proto byl závod plánován v rozmezí dvou týdnů od 28. září do 12. října 2015 s tím, že při pozitivní předpovědi počasí se pět dnů předem vyvěsí žlutá vlajka a tři dny předem zelená vlajka potvrzující konání závodu.

Choppo Diaz a jeho produkce rozeslali pozvání na tento závod asi padesáti účastníkům a dalších padesát míst bylo otevřeno pro veřejnost. Kdo měl mimo pozvaných zájem o účast, měl organizátorům poslat kromě přihlášky také svůj „lyžařský životopis“.

Počasí organizátorům nepřálo a okolí Puyehue bylo na konci září zásobeno vydatnými srážkami a velmi silným větrem. Proto se dofualo a čekalo na menší, aspoň dvoudenní „okno“.

Druhý říjnový den slibovala pětidenní předpověď asi tři dny slunce a slabší větry. A tak se 3. října vyvěsila Band Amarilla (žlutá vlajka) a 5. října Band Verde (zelená vlajka) potvrzující start 8. října v 6:00 h ráno.

Poblíž sopky Puyehue není žádná vesnice nebo městečko, pouze několik farem, z nichž jedna (El Caulle) je orientována na turisty, takže disponuje vynikající restaurací. V El Caulle bylo nachystáno skvělé zázemí a outdoorová firma Columbia asi sto stanů: pro každého závodníka stan. Den D-1 byl plný registrací, informací o závodu a čekání na transport závodníků ze Santiaga. Autobusy přijely podle chilského zvyku se zpožděním až kolem jedenácté hodiny večer.

Místní indiáni Mapuche připravili tradiční rituál a ten začal až skoro o půlnoci a trval do půl druhé ráno. Jen sedm statečných vydrželo stát a pozorovat tento vzácný obřad v mrazivých teplotách. Ale stálo to za to! Počasí bylo ráno perfektní, vítr jen slabý do 20 km/h, na obloze ani mráček a v hloučku oněch sedmi statečných závodníků byl Lucas a Nico, kteří se umístili na druhém a třetím místě. Nechyběla jsem ani já, která jsem do cíle přijela jako první žena.

I přes pozdní příjezd většiny závodníků byl závodní den odstartován podle plánu v šest hodin ráno. K probuzení začal hrát Bob Marley z obrovských reproduktorů a snídaně byla na stole. V sedm hodin, kdy se podle plánu měl začít odvoz závodníků nahoru, bylo na dně kráteru -26 C, a proto se čekalo, až se slunce dostane výše a „prohřeje“ to tam. V 10:00 h se začalo létat a přibližně v jednu hodinu odpoledne odstartoval závod.

Chopo připravil pyrotechnickou imitaci výbuchu vulkánu a start začal útěkem z dýmu s lyžemi v ruce až po značku nazutí lyží. Na lyžích se úprkem pokračovalo pod stěnu a kuloár.

Hromadný start asi sedmdesáti účastníků byl překvapivě příjemný, avšak pod stěnou bylo asi půl metru čerstvého sněhu spolu s vrstvou, která přijela dolů kuloárem po sněhové kontrole téhož dne brzy ráno. Naštěstí se do zabezpečení závodu na poslední chvíli přimotal můj známý – lyžařský vůdce Phil Gauthier z Revelstoke, a tak jsem si docela oddechla. Ono totiž způsob organizace mi připomínal přestřelku na divokém západě. Přeci jen, 70 lidí na tom samém 45 stupňovém „wind loaded“ svahu s relativně čerstvou nadílkou cca 30 cm sněhu, které spadly za silného větru, je docela hazardní stav.

Naštěstí všechno dobře dopadlo. Připravené byly i fixní lana pro případ nouze. Avšak lano zaštandované do jedné jediné sněhové kotvy… no jak říkám „a la chileno“. Člověk si tu na všechno musí přivyknout a vypnout tradiční západní způsob myšlení. Místo na úpatí kuloáru bylo klíčové pro výsledné pořadí v závodu, kdy rychlost přezutí do stoupacích želez a připevnění lyží na batoh rozhodlo o umístění v „botpack line“ při výstupu kuloárem. Prvních dvacet účastníku v cíli byli více méně ti samí lidé, co byli v první dvacítce na kontrolním bodu číslo jedna na vrcholu výstupu.

Od konce výstupu už každý závodník volil svou taktiku: sundat pásy a sjet dolů, a potom opět nasazovat pásy, nebo jen „boatpackovat“ další kopce s převýšením +150 metrů. Nebo jen nazout lyže s pásy a vyhnout se tak dalšímu přezouvání…? To už bylo na individuálním rozhodnutí. Na následujících třech kilometrech byly tři vrcholy, každý s převýšením okolo +150 metrů. Při přezouvání pásů tam a zpět také člověk riskuje, že něco zapomene připnout a připevnit. To se stalo jednomu účastníkovi, a uprostřed sjezdu ležel jeden pásu. No přece to neobjedu jen tak. Sebrala jsem ležící pás a dala ho borcovi, který se akorát vydal na cestu zpět. Byl moc vděčný, a ja jsem byla šťastná, že se mi podařil malý dobrý skutek.

Z posledního vrcholu (kontrolní bod číslo 3) už teoreticky následoval pouze sjezd dolů na chatku El Caulle. Ovšem… zdaleko to nebylo tak jednoduché. Nejednalo se o přímý sjezd dolů, bylo zapotřebí přejet asi dva kuloáry, jejichž stěny byly obnažené až na skálu. Člověk si musel dobře vybrat kudy povede svůj sjezd. A vyzout lyže ještě aspoň jednou bylo nevyhnutelné.

Tady, pokud lyžař jel dolů po sněhu a neinvestoval svůj čas výše, aby vyzul lyže a přeběhl přes lávové pole, tak sjel dolů sice rychle až na výškovou úroveň chaty, ale téměř kilometr daleko. Tak trochu byl v pasti.

Naštěstí jsem byla na Puyehue asi dva týdny před závodem, a tak jsem věděla, že přímá cesta dolů n evede. Tímto jsem vyhrála, řekla bych, až pět míst v celkovém pořadí. Sice jsem se trochu zasekala níže v mini dírách, které nebyly vysněžené. Sjezd přes křoví a drny trávy také nebyl nejrychlejší, ale z mojí chyby se poučili dva lyžaři a objeli mě výše. To už mi ale bylo jedno. Byla jsem ráda, že se dalo sjet na lyžích až téměř k cahtě, protože výhled z vrchu nesliboval kontinuitu sněhu až dolů. V hlavě jsem měla jediné: „Já už chci vyzout lyže a utíkat ve skeletech až tam dolů!“ Asi za to mohla výdrž u Mapuche obřadu a tento den byl mým šťastným, když jsem k El Caulle přijela jako první žena a celkově desátá!

Na další ženu v cíli jsem si ještě musela hodně počkat, vlastně jsem pak už i zapomněla čekat a vůbec nevím, kdy a kdo dorazil. Když přijeli všichni závodníci do cíle, následovalo vyhlášení vítěžů a poté trek dolů do civilizace. Trek je dalších osm kilometrů s převýšením -1000 metrů. Kolena, připravte se! Naštěstí nám organizátoři přivezli boty, a proto jsme nemuseli šlapat dolů ve skeletech. Lyže nám dolů také svezl vrtulník. Ovšem převlečení, bundu, apod. musel mít v závodním batohu (kromě povinné lavinové výbavy) každý z nás.

V sedm hodin večer jsme došli dolů na farmu El Caulle, kde už vonělo typické Asado (grilovačka) tří ukřižovaných ovcí nad ohněm. Místní pivo z minipivovaru teklo proudem a o chilské červené víno nebyla nouze. Nesmím zapomenout na Red Bull, který jsme do sebe poctivě lili, abychom se nastartovali na ten osmikilometrový trek z cíle a vydrželi oslavovat únik z Pekla.

OutofHell Super-Fun! from Super Fun Chile on Vimeo.

Ráda bych poděkovala mým „sponzorům“ – chilskému obchodu s outdoorovým vybavením La Volcanica, kteří mi dali na pár dnů střechu nad hlavou na mé cestě za sopečnými vrcholy, kanadská společnost CMH, kde v zimě pracuji, mi dala lyže a další drobnosti, a také Gabošovi z českého Dynafitu, který mě zásobuje vázáním. Musím ovšem uznat, že Beast 14 není ideální závodní vázání, avšak na kanadské backcountry je naprosto ideální. Ovšem, jak vidno, ani nejlehčí vázání, boty či lyže vás ještě nedovezou do cíle bez fair play, respektu, odhodlání, tréninku, správných rozhodnutí, atd. Viva Out of Hell!

Výsledky:

Results Red Bull Out of Hell Puyehue 2015