Poslední sněžnicový kurz jsme se rozhodli uskutečnit téměř v polovině března. Troufali jsme si, ale naše víra v lepší zimu byla silnější než obavy. Jak šťastné rozhodnutí to bylo, měl ukázat jen čas a určený termín. Víkend jsme naplánovali se zajištěným ubytováním a jen jako seznamovací s krátkými vycházkami v okolí chaty. Přesto za hranice vlasti.
S očekáváním jsme sledovali týden před termínem optimistické předpovědi počasí, i když ve městech se již začaly objevovat jasné známky jara – pupeny na keřích zlatého deště, před Frýdeckým zámkem rozkvetly violky, sněženky byly ve všech zahradách již týden. Ale hory si udržovaly stálou pokrývku, jen jižní svahy pod 700 metrů nevydržely odolávat slunci a pomalu odtávaly. Masarykova chata na Beskydu je však v nadmořské výšce téměř 900 m. V sobotu po příjezdu a ubytování jsme vydali sněžnice, proběhla krátká instruktáž a vzhůru do terénu v slabém sněžení.
Od chaty směrem na Bumbálku je to kousek, cestou se doladilo vázání a vyzkoušela se chůze z prudkého svahu dolů – jen pro jistotu, v hlubším sněhu to bývá těžší. Po přechodu hlavní cesty stoupáme na Trojačku, bývalé trojmezí Moravy, Uher a Karlovic. Kousek pod ním se nachází pramen Vsetínské Bečvy. Zajímavý pramen, o něco dále pod Vysokou se nalézá pramen Rožnovské Bečvy, který ovšem teče do jiného údolí, aby se spojila obě ramena ve Valašském Meziříčí.
Lesem se vracíme na Bumbálku, dopřejeme si krátké občerstvení a uhýbáme lesní cestou na Slovensko. Kopírujeme hlavní hřeben, procházíme neprošlapanou cestou až pod osadu Smutníky a na Hlbokém vystoupáme loukou a lesem opět na hlavní hřeben. A z něj opět lesem sejdeme na chatu Kmínek. Tady si dopřejeme delší oddech a občerstvení, kdo by odolal brynzovým haluškám!
Od chaty se projdeme hřebínkem, ještě si odskočíme pod Klementovu sjezdovku, a protože již všichni zvládají sněžnice na výbornou, okrajem sjezdovky vystoupáme až k horní stanici vleku, kde právě probíhá závěrečný karneval. Dívky si chtějí zatančit a zvládají to i se sněžnicemi na nohou.
Po večeři je krátká beseda o historii sněžnic, jejich vývoji a využívání v různém období, od lovu přes lesnické práce až k turistice. A proč se na konec po túře neosvěžit v sauně?
Ráno po snídani nás čekala jen kratší procházka k Maxově nádrži, ale také jsme si ji zpříjemnili prudkým klesáním pod elektrickým vedením a zpátečním prudkým stoupáním lesem jen tak nazdař bůh na cestu vedoucí k chatě. Pak už jen rozloučení a návrat domů.
Nejlepší na celém víkendu však byla skvělá parta více než dvaceti lidí, kteří chtěli okusit něco jiného a pro všechny nového. Skvěle jsme se všichni bavili a užili si možná poslední výšlap na sněžnicích. V čerstvém sněhu, ale již s vůní jara.
