Ach jo, jaro se nezadržitelně blíží do našeho kraje! Paní zima ustupuje. Ale naštěstí jen pomalu, a když minulý týden přisypala čerstvý sníh na již zmrzlou běžkařskou stopu, srdce nám zaplesala radostí! Ještě stihneme vychvalovanou Beskydsko – Javornickou magistrálu!
Tato magistrála byla slavnostně otevřená v lednu 2012. Pro nedostatečnou informovanost a loni i pro nešťastné sněhové podmínky byla pro nás stále neznámou. Tedy známou, ale divokou… Od roku 2012 je již upravovaná a uhlazená dáma. Snad. O tom jsme se chtěli s kamarády přesvědčit.
Získat mapový podklad je snadné z internetu, na zimním podkladu na Seznam.cz je přehledně vykreslená. Na stránkách Žilinského samosprávného kraje je ke stažení i schematický plánek.
Vyrazili jsme ráno z Frýdku – Místku busem na Bumbálku. Počasí bylo vyhovující, kolem nuly či mírně pod, polojasno s lepším výhledem do odpoledne. Krátký výšlap na Trojačku je lepší bez běžek. Ale hned u křížku nazouváme s tím, že namažeme podle situace. Lesní zkratka nebyla upravená. Jenže jsme sjeli sto metrů a trasa byla sice rolbou srovnaná, jen k prvnímu stromu na cestě – začalo se těžit!
Různě objíždíme a kopírujeme cestu až k Makovskému průsmyku. Za cestou je již hezká stopa, krásně se svezeme a vystoupáme Pod Oselnou. Tady však naše trasa končí, stopa vede do Karlovic pod hřebenem. Pouštíme se po červené. Někdo tu projel, ale dávno. Naštěstí je tady pevný podklad a nový sníh, jede se fajn. Sjezd z Lemešné lesem byl zážitek – jen konec se musí sejít, to je pro sebevrahy! V sedle pod Lemešnou potkáváme první běžkaře, jedou na Portáš. Cesta dál je však zase rozježděná a prudká, zase běžky v rukách. Až na traverzu nazouváme opět a do sedla Pod Hričovcom to je kousek.
A tady to začíná! Krásná, široká a asi v noci čerstvě projetá stopa. Dá se i bruslit, tak je úžasná. Okamžitě se začínáme předhánět, ale moc blbnout nelze, je tu totiž dost čilý provoz. Aby ne. Tak jsme se seřadili za mašiny Ivoše a Frantu a užíváme si. Sjezdy jsou široké a měkké, stoupání mírné. ádhera. Nad sjezdovkou na Čerence se zastavíme a porozhlédneme se do údolí Makova. Tady je ale již vidět velký úbytek sněhu na stráních. Sjíždíme na Melocik.
Krátká zastávka na polévku přišla vhod. Od Melocika je cesta dál vytátá, jdeme kus pěšky až ke kapličce a dále pod les. Tady je stín a sníh. Zase nazouváme a vyrážíme na Vrchrieku. Bohužel po divoké cestě, jen projeté několika běžkaři. Začínáme mít pochyby, že do Čadce dojedeme. Od Vrchrieky již taky není sněhu dost, jen kus opět v lese. Do sedla Semeteš už scházíme kilometrovým pochodem s běžkami v rukou. Před hospodou sedí v kufru auta starší pán, přezouvá běžkařské boty a povídá: „Mláděnci, nerad vám to povedám, ale teraz už móžetě iba piť!“. Dále jsou prý sice ještě sjízdná místa, ale jen výjimečně.
Nedalo se nic dělat. František povolal bratrance Jara z Čadce, který nás vyzvedl na Semeteši v hospůdce U Cipára.
Litovali jsme, že jsme sem nevyrazili dříve, za lepších sněhových podmínek. Ale i tak to bylo krásných pětadvacet, v krásném zimě/jarním počasí, s bezva partou. Trasa, pokud bude i v budoucnu takto řešená a ošetřená je skvělá, sportovní i požitková. Slováci to vzali za správný konec a podle počtu běžkařů, které jsme potkali od Hričovca k Melociku si magistrálu užívají.
Už teď se těšíme na příští zimu. A rozhodně nebudeme čekat do jara! Čeká nás tam ještě polovička této krásné nedozpívané písničky!
