Sněhu napadlo během týdne dost a ještě prašanu! To moc sněžnicím nesvědčí, ale už jsme se prostě chtěli s Karlem vyřádit! V pátek večer se domlouváme kam a v kolik vyrazíme. V sobotu ráno vycházíme v osm z Mazáku, sněžnice nejdříve v batohu, protože cestu již stačili prohrnout až k jízdárně.
Ale odsud již sněžnice nazouváme a prošlapáváme první stopu, kolem Mazáckých skal. Na Butořance se stáčíme doprava po lesní cestě, je vidět, že se v týdnu před námi někdo pokoušel na skialpech projít stejnou cestou. Jdeme chvilku stejně, ale v první zákrutě přímo v kotli se vydáváme do svahu, kudy vedla pravděpodobně cesta pro svoz dřeva, je patrná terasa, která ji zpevňovala.
Prašanu přibývá a my se jím brodíme, zpočátku s vervou a zápalem, po chvíli je patrné, že to bude fuška, protože ani sněžnice v téhle prachové peřině nedosahují pevného podkladu. Začínáme se s Karlem střídat, nohy musíme zvedat pěkně vysoko.
Držíme se kus mimo NPR Mazák, ale místo, abychom stoupali ke Gabrielce, traverzujeme svahem k bývalé značené cestě. Vychutnáváme si pěkný výhled na protější Smrk a je jasné, že z vrcholu neuvidíme nic, drží si svojí mlžnou čepičku. Bývalou červenou značkou stoupáme výše kolem křížku paní Marie Božoňové, hospodyně v útulně, která zde zahynula ve sněhové vánici před 110-ti lety 27. 1. 1905, jako jedna z prvních obětí hory.
Už vycházíme na Velkých větrech na stezku, ale ouha, kolem nás začíná funět početný dav závodníků tzv. Lysacupu.Naštěstí nepotřebujeme vyšlapaný chodníček a šlapeme si hezky bokem, mimo soutěžní peloton. Jen již dopředu litujeme, že bude plno v Šantánu. Vrcholku dosahujeme po dvou a půl hodinách dobré práce. V Šantánu se pomalu propracuji pro polévku a pivo a nasoukáme se na lavičku mezi několik běžců.
Občerstvení přišlo vhod a tak odcházíme opět plni sil. V prašanu scházíme a místy popojíždíme bývalou sjezdovkou. Je to paráda. No, ale ještě to chce lepší základ, kdysi se tu mohlo lyžovat až na metrové vrstvě sněhu. Když se dostaneme pod Malchor, vylézáme z mraku a zase se otevírají výhledy.
Máme jasno v tom, že z Ivančeny odbočíme cestou lesem, kterou již dobře známe. Na Ivančeně si dáváme jen krátkou pauzičku, je tohezké pietní místo, škoda, že se rozpadá vlastní vahou.
Na rozcestí mezi Kykulkou a Ivančenou tedy uhýbáme do lesa na čistý snížek. Vyfoukané závěje a božský klid. To je ta tak trochu jiná Lysá hora, takovou jí máme rádi. Klesáme svižně a pohodlně, je to fakt krása. Kolem osamělé chalupy známých se dostáváme nad Krásnou, tady jen několik zkrateček a jen kousek nad cestou sundaváme sněžnice. Dnes posloužily skvěle. Plánujeme si natěšení další výšlapy.
Lysá hora je každopádně fenomén, pořádá se na ní mnoho závodů, denodenně ji masíruje masa lidí, ale má i svou tichou a klidnou tvář, kterou si najdou jen ti, kteří jdou vlastní cestou…v zimě na sněžnicích, nebo skialpech.
Samozřejmě nám to nedalo a vyrážíme opět po necestičkách ve všední den. Tentokrát je všude klid, nové dávky sněhu a v celkovém součtu je to již metr a půl sněhové nadílky. Všude mlha a ticho, ani vítr nefouká. Když přicházíme na vrchol, ještě je zahalený v mlze, ale slunce má snahu se k nám prodrat a sdělit nám, že je tam, kde má být.
A pak se stane zázrak. Nebe je čisté, obloha modrá. Připadám si jako na obláčku. V samotném nebi. Tohle je naše Lysá hora. Malý ostrov v nebesích.
