Barbína a krkonošská Noc tuleních pásů 2020

Fotogalerie Noc Tuleních Pásů 2020 >>

FOTO: Jakub Cejpek

Jako každé průměrné holčičce mně doma do hlavy vtloukali tu nevinnou lež: Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se! Tak jsem si ji jednoduše musela ověřit. A jak to tedy vlastně je?

Důležité je, nepodcenit přípravu!

Slovo pravidelný trénink nebo komplexní příprava jsem do té doby znala jen z nadpisů článků na internetu, přes které jsem rychle scrollovala. Už pouhý pohled na ně, mě bolel.

Spousta mých kamarádů si myslí, jak jsem aktivní a nadšená sportovkyně, ale opak je pravdou. Jsem neskutečně líný člověk a potřebuji mít velkou motivaci se kousnout, ale pak už to jde samo. Stačilo se jen rozhodnout! Fotky a videa z minulého ročníku NTP mě udolaly.

První překážky v podobě „sjízdné trávy“ se nedaly přehlédnout, ale to mě samo sebou neodradilo. Každou volnou chvíli jsem se snažila trávit na svahu. Takže, boření se do písku, který je synonymem letošního sněhu, se stalo na jeden měsíc mým víkendovým hobby. Plazíte se s jazykem na vestě v protisměru po sjezdovkách a modlíte se, aby vám nějaký nadšený snowbordista nepočesal vaši milou tvářičku. I přes nepřízeň počasí Barbiena vydržela. V dešti, mrazu a po ledu to slidovala dolů i nahoru hlava nehlava a výsledek se dostavil.

A co další podpora? Nějaké zázračné drogy. Prý se jim říká BCAA. Hmm, tak hurá na internet a něco si lupnem. Barbie je asi nějaký ohrožený druh, protože její zhuntované tělíčko na to reagovalo úplně přesným opakem – kocovinový efekt se dostavoval příliš často. Po pár dávkách nepomohlo ani silné placebo a bobule skončily v odpadkovém koši.

Den „D“ nebo spíš noc „N“ je tady!

S blížícím se finále mě napadalo, čím dál více otázek, na které jsem neznala odpovědi, resp. jsem se nechtěla zbytečně dostávat do trapných situací pokládáním „blonďatých“ dotazů.

Nejvíce jsem ovšem byla nervózní z volby finálního outfitu. Na výběr byly naštěstí jen dvě varianty: Zachovat si tvář a jít tam v pohodlném touringovém oblečku, který mě nikdy nezklamal. Nebo zkusit zamachrovat v úplé elastické kombinéze, kde se vám budou pak ostatní závodníci vyloženě lepit na zadek. Volba byla jasná, riskovat tu potupu, že mě bude nahánět půlnoční rolba ze svahu v závodní kombinéze, to jsem si nemohla dovolit.

Na doporučení mého boyfrienda (ostříleného závodníka, který svého času bez zranění, přehazoval medajle vidlemi) jsem si alespoň sundala z batohu péřové palčáky a postavila jsem se hrdě na start daleko od jejich závodní skupiny mezi svoji skupinku hobíků.

Start NTP 2020 je tady!

Prásk! A bylo odstartováno. Než jsem se stačila rozkoukat a dát si balzám na rty, už mě unášel dav nadšenců, kterým svítily hlavy jako světlušky. První kilometr jsem ještě myslela na to, jak předběhnout támhletu buchtu. Vždyť té to tak zadarmo nedám, ale po prvních 400 výškových jsem byla ráda, že si udržím tempo a hlavně trochu normální výraz ve tváři.

Další výzvou bylo smrkání! Zde jsem si sáhla opravdu na dno svých sociálních možností. Překonat stud a ostych vysmrkat se bez papírového kapesníku s rizikem, že něco skončí na rukávu mé bundy, bylo nad míru mých sil! Musím říci, že ve finále vás podmínky naučí čemukoliv.

K tomu se i připisuje um strhnout pásy, aniž byste si sundali lyže, jak jste normálně zvyklý a jak se to v dobrých rodinách dělá. Což o to, strhnout skinsy ze stopadestátkových užovek, to dokáže každý jouza, ale zkuste si to někdo s lyžema, co mají délku 172 cm a k tomu hrazdičku na špičce! Díky mé hypermobilitě jsem tam sehrála pár vtipných maňáskových divadýlek, ale nakonec to bylo skoro bez úrazu – materiálu!

A jedeme do finále dámy a pánové!

S přibývajícími výškovými metry a kilometry sil ubývalo a cíl pořád v nedohlednu. Náladu mně, ale vylepšil pohled na stoupající kombinézkáře v posledním kopci, takže si říkám. Ha, nejsme tak pozadu, třeba se i zadaří dorazit do cíle bez roleb.

A je tu závěrečný sjezd. No nic, stud a strach musí jít stranou. Ze svých vzpomínek jsem vytáhla svoji dětskou lásku Alberta Tombu a řekla jsem si, že ho nemohu zklamat a narvu to přímo do cíle. Strategie dobrá, jenže trochu kolidovala s jedním závodníkem, který se zasekl ve stromečku v cíli. Na všem je důležité hledat pozitiva. Alespoň jsem si ve frontě do cíle mohla upravit vlasy a nahodit úsměv spokojeného finishera.

A jaké to je vlastně v tom cíli? Samo sebou super, i když máte čas jakýkoliv, ujíždíte na endorfinové vlně a je vám jedno kolikátí jste. Všichni vás poplácávají po rameni, ti odvážnější i jinde. Dostanete medaili, hodíte upocenýma vlasama a zazubíte se na fotografa.

Závěrečné hodnocení NTP 2020

A to je celé, v podstatě na tom nic není. A pak už jen rychle obléci večerní róbu, pár cákanců parfémem a můžete vyrazit na párty do Klondiku. Ten kdo si myslí, že tam je to už jen o culení se a balení chlapů, je na omylu! Druhá část výkonu vás teprve čeká. Kapela S-Bend vás nenechá chladnými. Každý, kdo má v sobě jen kousek rytmu, si ještě odskáče pár hodin na podiu. Takže tuto akci bych hodnotila jako „běžný“ dvoufázový trénink na sobotu.

Ale vraťme se k původní myšlence! Jak to vlastně tedy je? Je důležité vyhrát nebo zúčastnit se? Já myslím, že každý to máme trochu jinak! Mně se splnilo obojí. Vyhrála jsem sama nad sebou, a ještě k tomu vybojovala, ne méně cenou 4. příčku v ženské kategorii.

Nicméně účast na takové akci je prostě nepřenositelná, to si musíte každý zažít sám a já vám to vřele doporučuji.

Takže příští rok na NTP 2021, rtěnkám a pásům zdar!