Alternativa Tatranské Haute Route v dubnu 2018

Fotogalerie Tatranská Haute route >>

Když Radek přišel s nabídkou kvalitního přechodu a Michal se přidal, nemohla jsem odmítnout. V pátek večer za svitu čelovek vyrážíme s lyžemi na zádech na Popradské pleso. Co v tom batohu nesu? Jak jsem dříve mohla dělat přechody na skialpech ještě se stanem, spacákem a vařením? Po zahnání žízně o půlnoci uléháme, aby nás v 5 budíček vytáhl z postele.

Do Východné Železné brány po zmrzlém sněhu

Ranní červánky nám připravily úžasnou podívanou. Kocháme se prvními paprsky slunce pomalu osvětlujícími vrcholky skal. Stoupáme  do Východné Železné brány a  po prvním pádu v otočce na rozbitém a zmrzlém sněhu raději dávám lyže na batoh. Železná brána nás vítá už sluncem zalitá, a až na tu expozici, není nač si stěžovat.

Posnídáme, protože s plným žaludkem se vše dělá líp a vzhůru dolů. Sníh je parádní, jen ty skoky s batohem mi dělají trochu problémy. Rychle přetraverzujeme Gerlachovské spády, místy ledové a místy už dost mokré splazy s jednou nepříjemně betonovou lavinou. A už stoupáme do Prielomu, který kluci vyjdou na pásech.

Sklon  je pro mě přijatelný, jen mokrý sníh už tahá za stehna. Na Zbojničce posvačíme, chvíli pozorujeme skialpinisty stoupající do Závratu a vydáváme se do Priečného sedla. Kde je to slunce z předpovědi? Zvedá se vítr a padá mlha. Naštěstí. Aspoň v Priečném nevidím, do čeho jdu.

Z Priečného sedla v mlze na Téryho chatu

Sedlo je tak úzké, že se sem najednou všichni tři s lyžemi nevejdeme  a dolů raději ani nekoukám. Kluci ladně seskáčou a já se křečovitě držím cepínu zabodnutého až po lopatku. Nemám odvahu na lyžích ten začátek ani sešoupat, a tak kráčím dolů bokem jak po schodech. 
„Tak už skoč!“ ozývá se z mlhy pode mnou. No jo, no, jen udělat ten první krok…A tak se nakláním ze svahu dolů a skáču.

„Skáču dobře! Skáču rád!“ a „Čím víc sebevrahů, tím míň sebevrahů.“ Napadají mě samé vtipné hlášky. Stehna v mokrém sněhu hoří tak, že jsem zapomněla i na těžký batoh. Ještě kousek traverzu a po 13 hodině nás už vítá Terynka, náš dnešní plánovaný cíl, neplánovaně brzy.

Z Téryho chaty do Baranieho sedla a na Velkou Svišťovku

Po družném večeru s přáteli stráveném nad vědomostní deskovou hrou Poznáš Tatry? pro děti do 12 let, když jsme zjistili, že nepoznáme a po noci v jídelně na zemi jsme ráno odpočatě vyrazili, což mě po chvíli přešlo. Na lyžích, pěšky ve zmrzlých stopách (kdo mohl dělat tak vysoké kroky?), lyžovali, někteří jako já ze zmrzlého Baranieho na lyžích s cepínem dolů šli.

Taktně jsme minuli Chatu při Zelenom plese, vždyť přece nepůjdeme pak dolinou  bez sněhu pěšky, tak to vezmeme přes Velkou Svišťovku na Skalnaté pleso a po sjezdovkách do Tatranské Lomnice. A také jsme neodolali lehkému mixovému lezení.

Traverzem ze Svišťovky na Skalnaté

„Zasekni ten cepín pořádně do těch drnů a chyť se těch trávek…“ jsme prolezli kolem ledopádu a proklestili se kosovkou. Potom jsme vybouldrovali na skalku v sedle, odolali vichru na Svišťovce a lavinovým polím v traverzu na Skalnaté. Před Skalnatým jsme ještě překrosili přes kamenné pole a užili si sjezdu v rozbředlém sněhu tajícím před očima.

Po vylití litrů litrů vody, potu a pár kapek strachu z bot v Tatranské Lomnici mohla šťastně říct: „Stálo to za to! a To se neochodí!“ A splnit si tak letitý sen o tatranské Haute Route a navíc s bonusem Svišťovky. Cca 30 km a 3000 výškových metrů. Jen do příště musím víc potrénovat chůzi se zátěží, gymnastiku pro větší rozsah kyčlí při stopadesáté otočce na lyžích, slackline pro větší rovnováhu a nějaké ty přeskoky o stoosmdesát stupňů. Díky moc kluci!!!