Firnový memoriál byl ve spolupráci s Komisí tradičního skialpinismu ČHS naplánován od 16. do 21. května 2018 s tím, že část účastníků se pokusí rozlyžovat v jiných částech Norska v předstihu. Začali jsme ve čtveřici, abychom se posléze na memoriálu sešli s velkou spoustu lyžníků a splitboardistů české a slovenské národnosti. K tomu nám neuvěřitelně přálo počasí…
Norský čtvrtý ročník československého firnového memoriálu byl plný slunce, ledu, firnu a mokré kaše
Jan Pala
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Fotogalerie CS firnový memoriál v Norsku 2018 >>
Ředitel memoriálu Martin „Kulda“ Kulíšek jel asi měsíc předem do Norska autem, mohl tedy v České republice naložit dostatečné zásoby. Kromě dvou párů lyží pro sebe a dvou pro Brudera neopominul ani důkladné zásobení pitím (jen slivovice bylo v autě devět litrů) a jídlem (hotovky od firmy Hotovky). Výsledkem bylo, že jsem z Ruzyně letěl ověšen veškerou výbavou jako vánoční stromeček, zatímco Bruder letěl jako americký turista s poloprázdným batohem o objemu 40 litrů. Kulda nás vyzvednul v Oslo na letišti, a jelikož byl vyspaný do růžova, tak řídil téměř celou noc až do Sunnmørsalpane.
Co tomu předcházelo? Pozvánka na 4. ročník československého firnového memoriálu v Norsku
Opalovací začátek v Sunnmørsalpane
Na fjordově vyhlídkový Dukhornet (1412 m) jsme šli v komorní skupině čtyř lyžníků, když se k nám přidal Tibor. Díky zaplacení mýta za horskou silnici jsme se posunuli od fjordu kousek blíže ke sněhu. Nebylo to ale dostatečně blízko, takže jsme si museli s lyžemi na zádech trochu šlápnout do kopce. Odměnou nám byl výstup na tuleních pásech na vrchol a dokonalé vyhlídky z něho. Po klasickém zevlingu na vrcholu následoval velmi povedený sjezd, na který volně navázal od hranice sněhu pěší sestup k autu.
Druhým vrcholem v Sunnmørsalpane byla populární skalnatá špice Slogen (1564 m). Jelikož byla sobota, tak nikoho nemohlo překvapit, že na kopci bude troche vice lidí. Slogen je potřeba celý obejít, aby se na něj dalo vylézt na tuleních pásech. Slunce do svahu pražilo o sto šest, takže na něm popojížděly splazy a lavinky. S Tiborem jsem nechal lyže ve skidepotu v sedle a pokračovali jsme pěšky na vrchol. Kulda s Bruderem si donesli lyže až na konec sněhu. Výhledy z vrcholu nemá smysl popisovat, je potřeba je osobně zažít. Sjezd byl výborný a kromě úvodní pasáže bylo možné najít další strmější o něco níže.
„Tento ročník i s warmupem, co se týče počasí a sněhových podmínek, vyšel na jedničku. Jak říká klasik “too much sun, too many snowboarders and the hot chockolate was too hot”. Konečně se opravdu jednalo o pravý “firnový” memoriál. I přes to, že se nepovedly všechny naplánované strmější sjezdy, za mě můžu říci, že od nultého ročníku tu takové podmínky nebyly. Proto byl tento ročník slabší na noční rekapitulování a spát se chodilo standardně už o půlnoci, aby se v 8 hodin ráno mohlo vyjíždět z basecampu. Co den to “bluebird” a tak jsme na lyžích trávili 10-12 hodin denně a stihlo se více sjezdů, ale i více piv na vrcholech. Pro mě osobně byl tento ročník lehce sentimentální, protože se s rodinou stěhujeme zpět na Moravu. Proto jsem ředitelské otěže předal dalšímu spoluzakladateli a dobrému kamarádovi Rosťovi, kterému bych tímto rád popřál hodně štěstí a nervů do dalších ročníků memoriálu, který si za těch pár let udělal dobré renomé jak v Norsku, tak doma na rodné hroudě. Já osobně se stahuju trochu do pozadí a jako šedá eminence budu předsedat dozorčí radě memoriálu.“ Lyžování SKÅL, |
V Trolheimenu s lyžemi na Dronningkronu a Trolltinden
Po víkendu v Sunnmørsalpane jsme se přesunuli do Trolheimenu, kde se k nám přidal Laďa. Prvním cílem byla Dronningkrona (1816 m), na níž jsme začínali výstup kousek nad úrovní fjordu. Začátek byl úmyslně vylepšen, protože
“Mamka se nepodíval do mapy” a
“Taťka se věnoval mamce a take se nepodíval do mapy”.
A tak jse stalo, že jsme šlapali 400+ výškových metrů hustým lesem a posléze pláněmi, neboť přechod vodopádů v potoce na turistickou stezku se ukázal být poněkud nemožným. Po dosažení sněhu to už šlo na pásech raz dva. Nejvíce se nám líbila “sjezdovka” z hřebene dolů, která měla převýšení kolem 800 výškových metrů.
Dosažení hřebene ještě nic neřeší – vrchol samotný byl o kus dále. Na Dronningkronu tak šlapeme po hřebenu a nakukujeme na ledovec pro možný strmější sjezd. Nakonec jsme po krátkém výšvihu na vrcholu. Ještě než stačíme vytáhnout standardní vrcholová piva (tři účastníci mají po jednom, jen Kulda dvě), objevuje se mladá Norka na lyžích G3 FINDr 94. Modří už vědí…
Sjezd vyhlédnutou sjezdovkou byl parádní, a nebýt focení, tak by to byla nádherná linka 800 výškových metrů až do sedla. Najeli jsme po sněhu na správnou stranu řeky a dojeli až na poslední zbytky sněhu. Poté následoval rychlý sestup po krásném chodníku, kterým jsme ráno úmyslně vynechali.
1347 metrů vysoký Trolltinden byl pro nás už jen třešničkou na dortu. Na vrcholu jsme byli chvilku jen čtyři, pak se přidali ještě tři Norové. Za celý den tam bylo dohromady sedm lidí…
„Letošní memoriál opět hodnotím jako vydařenou akci, na které ani příští rok určitě nebudu chybět! Stejně jako předešlé dva ročníky nám počasí vyšlo nad očekávání, banda lyžařských nadšenců nezklamala, večírky se táhly do noci a týden v Jotunheimenu jsme si všichni naprosto užili. Dva odpočinkové dny strávené v sauně už byly bonusem nad očekávání, kdy byl člověk rád, že si může dopřát klid a pivečko v teple,“ hodnotí memoriál pravidelná účastnice Markéta Kubitová, jejíž první skialpový výlet byl na norském ledovci před třemi lety. |
Úvod do čtvrtého ročníku československého firnového memoriálu
Před příjezdem na oblíbené místo memoriálového setkání jsme si potřebovali orazit od neustálého slunce, a proto jsme se s právě příletivší trojicí Radim, Markéta a Dita (aklimatizovali se standardně na Loftetu) domluvili na relaxačním saunovém pobytu v Lomu. Sauna i bazén byly výborné. Postupně přijížděli další a další účastníci memoriálu. Nezbývalo než se pustit do připíjení na setkání po roce. Ideálním nápojem se ukázala být valašská slivovice od Brudera, která dokonale vyhovovala i svým balením – pětilitrový demižón. Aby se zbytečně nešpinily kalíšky, pilo se přímo z demižónu, a to s dopomocí.
„Navzdory očekávanému nestabilnímu počasí byl první den skvělým zahájením, kdy jsme hodně spoře oděni stoupali na, v té době ještě bílý, Loftet. Celkově bylo celý týden počasí na jedničku, až na, pro mě mrazivé, večery, při kterých však nechyběla dostatečná hydratace s nevyhnutelnou občasnou hyperhydratací a zahříváním u grilu pod cedulí „Any form of open fire or flame is prohibited in woods.“ Sem tam ne úplně vhodný terén pro split kompenzovala perfektní atmosféra a znamenité podmínky na opalování. Za mě super týden, už se těším na další ročník. Díky,“ shrnuje svou premiérovou účast splitboardistka Dita Kitnerová z Brna. |
Okružní skialpový výlet přes dva vrcholy
Po seznamovacím večírku byli ráno všichni čerství a připravení na klasickou dvouvrcholovou túru v kombinaci Steindalsnossi (2025 m) a Fanaraki (2068 m). Od aut jsme šli rovnou na tuleních pásech, a ke slovu se dostaly nejenom stoupací železa na skialpinistické vázání, ale take cepíny a klasická stoupací železa. Výstup na Steindalsnossi byl okořeněn několika menšími pády, což mělo na zledovatělém podkladu za následek odřená kolena a lokty.
„Letošní warmuup a začátek norského memoriálu vyšel nad očekávání….po velkém oteplení předcházejícím memoriálu zůstalo naštěstí dostatek sněhu na parádní ať už skialpové tak i telemarkové sjezdy. Veliká pohoda a zábava provázela celý warmuup i memoriál, slunce nás pálilo někdy až moc…sjezdy v triku a v trenýrkách, parádní výhledy, sníh co výborně držel i v žlabu..co víc si přát…snad jen další účast někdy příště…Skål,“ pochvaloval si Bruder Alt z Valašska. |
Sjezd do údoli pod Fanaraki si všichni pochvalovali, a s velkým nadšením se začalo stoupat na Fanaraki. Strmější tvrdý svah dobře prověřil výstupové techniky zúčastněných předtím, než dali lyže na záda a kus šlapali kamenným mořem k vrcholu. Kupodivu na vrcholu Fanaraki nebyla otevřená žádná z chat, takže jsme po obligátním vrcholovém občerstvení a vynadívání se na okolí začali se sjezdem. Po mírné vrcholové pláni následoval strmější úsek. Většina sjezdu je po plochém ledovci a sjezdové activity končí u přehradní hráze. Od přehrady se pokračovalo buď pěška, bruslením, a nebo někteří dokonce opět vytáhli stoupací pásy.
„Na letošní memoriál jsem se tuze těšila. Stal se pro mne příjemnou tečkou za skialpovou sezónou v Norsku. Přestože sněhu bylo výrazně méně než loni, počasí bylo zkrátka špica. Azuro, vypálené brýle a celý den na kopcích. Bylo to krásné a byla to pohoda, jak na pásech, tak večer u ohně a demižónu z Valašska. Díky za ty dary,“ hodnotí svou druhou účast na memoriálu Kateřina Tazlárová z Bodo. |
Klasika na Storebjørn (2222 m)
Typickým ledovcovým výletem je výstup od chaty Krossbu na Storebjørn, jak už bylo popsáno v Druhý ročník československého firnového memoriálu v Norsku 2016 ve znamení betonu. Letos to bylo vylepšeno o to, že malá skupinka vylezla na sousední Sokse (2189 m), z něhož sjel Bruder a ředitel memoriálu úzkým strmým zářezem dolů na ledovec.
Po ledovcích na Veslfjelltinden (2157 m), Veslbreatinden (2092 m) a do sedla pod Bakre Skagsnebb
Podél potoka Hurra jsme pěšky nastoupali na začátek sněhu. Po sněhu jsme brzy došli na ledovec Hurrbrean, na němž bylo vidět jen pár odhalených míst. Celkem rychle jsme nastoupali do sedla 1955 metrů. V sedle došlo na rozdělení do dvou skupin, když jsme s Kuldou a Michalem pokračovali na Veslfjeltinden, zatímco ostatní dali přednost pláni na jižněji položený vrchol Veslbreatinden (2092 m). Naštěstí jsme z vrcholu nenašli původně vybraný směr sjezdu (posléze zhodnoceno, že za daných podmínek nesjízdné), a proto jsme na sníh najeli pod převějemi. Podklad byl výborný, jen měl tendenci se přemisťovat ve formě splazů níže. Část účastníků mezitím ze sedla hodnotila sjezdový styl každého z naší trojice.
Ledovec pod sedlem v cca 2000 metrech vedle vrcholu Bakre Skagsnebb vypadal take výborně, a natolik nás přitahoval, že jsme si do sedla společně s Braněm a Jakubem vyšlápli. Pivo, zevlení a další parádní sjezd k tomu. Co víc si přát?
„Na můj první memorial jsem vzhledem k tomu, že počasí zimu ukončilo rovnou přechodem do léta, hleděl trochu s obavou. Už cesta z letiště kolem rozvodněných řek napovídala, že se sněhem je ámen. Nakonec ho pro nás na vrcholcích ale zůstalo dost a my si užili parádní týden. A o co bylo méně sněhu, o to víc bylo slunce. Triko s krátkým rukávem, šortky a opalovací krém byly denní potřebou a nutností. Stejně jako každovečerní doplňování tekutin, ztracených během dne. A to, že čas běžel v norských horách nějak rychleji, byla nakonec jediná vada na kráse,“ říká Radim Havlíček. |
Závěr memoriálu na Galdhøpiggenu a Kjellenu
Poslední den memoriálu od rána svítilo slunce, a tak jsme se vydali na odpočinkové túry s nástupem velmi vysoko – od chaty Juvvasshytta (1841 m). Menší skupina, co spěchala do Osla, vzala zavděk vrcholem Kjellen kousek od Juvvasshytty, zatímco ostatní šli na nejvyšší vrchol severní Evropy – Galdhøpiggen.
Metodická okénka v rámci memoriálu
Květnového skialpinistického a splitboardového setkání v Norsku se zúčastňují i nováčci, pro něž se pravidelně koná opakování metodiky pohybu po ledovci, stejně jako lavinová prevence. Úmyslného ztížení treninkových podmínek bývá dosaženo dostatečnou zábavou v průběhu večera, která musí být natolik dobrá, aby účastníci vydrželi např. do třetí hodiny ranní, kdy začíná vyhledávání na čas dvou lavinových vyhledávačů schovaných pod mechem… příští rok to bude ještě vice vylepšeno.
Adresa akce na FB, s aktuálním info o akci na FB
Předchozí ročníky
- Třetí ročník československého firnového memoriálu v Norsku byl ve znamení krásných výstupů a sjezdů
- Druhý roční československého firnového memoriálu v Norsku ve znamení betonu – 2016
- Video z druhého československého firnového memoriálu v Norsku
- První ročník československého firnového memoriálu v Norsku v relaxačním duchu – 2015
- fotky z nultého ročníku
Jan Pala se skialpinistickým aktivitám věnuje dvě desetiletí od Kanady přes Evropu, Blízký východ až po východní Asii (Japonsko, Kamčatka). Je autorem knihy Hory a sníh (Jan Pala, Iva Filová a kol., Epocha 2010) a spoluautorem knihy Horolezecká abeceda (Tomáš Frank, Tomáš Kublák a kol., Epocha 2007). Skialpinismus propaguje od metodiky přes kurzy až po přednášky. |
