8. československý firnový memoriál v Norsku 2022 plný slunce, sněhu a občas i mlhy

Nováčci dychtivě vyhlíželi jaká dobrodružství tu zažijí (a že jich nebylo málo) a ti ostřílení, že uvidí známé usměvavé tváře. Počasí sice bylo objednané ale jelikož je vrtkavé a nerozhodné asi podobně jako levný kompas, stejně si udělalo co chtělo. Ale my jsme z něho i přesto vytěžili maximum.

Přílet do Norska uprostřed týdne

Oficiální zahájení memoriálu bylo plánované na pátek, ale bandička z Čech čítající šest kousků si chtěla zážitky prodloužit a přiletěla dříve. Počasí bylo relativně nevlídné, jedno z typičtějších norských děšťových a větrných přeháněk střídajících se nespočetněkrát během celého dne. Díky Kubovi jsme nemuseli stavět stany a spali pod střechou.

Od pěšího provětrání po skialpový vyhlídkový vrchol na fjordy

Procházkový okruh přes Signalen (230 m), kdy jsme nastoupali 420 metrů a následně se přesunuli na skialp s dosažením vrcholu Auskjeret (1200 m). Další den počasí nevypadalo na velkou opalovačku, a tak byl program sestaven nejenom s ohledem na větro-déšt, ale také na později doručené důležité zavazadlo na letišti. Sjeli jsme tedy pro batoh a vyrazili na šestikilometrovou procházku kolem Signalen. Po cestě jsme narazili na nádhernou jeskyni Skjonghelleren Grotte. Výhledy na oceán a fjordy byly dechberoucí a vítr, který nás nahoře málem sfoukl, nám ten zážitek dělal ještě intenzivnější.

Počasí se mělo odpoledne lepšit, den je tu dlouhý, protože sluníčko zapadá až po 23 hodině, a proto jsme přejeli k hoře Auskjeret. V tempíčku ji někteří vyběhli, jako kdyby jim za prdýlkou hořela koudel. Zřejmě natěšení na sníh a lyže konečně na nohou. Později ke mě doputovala informace, že takové tempo se nasazuje jen když se očekává nepěkné počasí. To se stalo už “jen” jednou a to následující den. Sníh se s přibývajícími výškovými metry měnil z mokrého na zmrzlý a nad 1000 metrů i ten podobný prašanu. Jízda dolů byla, co se týče změny skupenství sněhu, v opačném pořadí, ale s dobře namazanou skluznicí jsme byli dole cobydup.

Večer už nás na prvním kempovacím místě přivítal ředitel memoriálu Rosťa. Jakmile jsme ho uviděli, skoro dříve než jsme se stihli pozdravit/seznámit, už jsme na sebe soukalI velice slušivé ropné kombinézy, ve kterých jsou i zimomřivé dámy v tepelném komfortu. Do ruky oblíbený drink a první skialpový půl den se diskutoval mnohem lépe.

Saunování po skialpu na Kyrkjetaket (1439 m)

Ranní brzký budíček nám všem “vykouzlil úsměvy na tváři”, protože ředitel se musí poslouchat a tak jsme vyrazili rovnou od aut vstříc vrcholu Kyrkjetaket. S počasím to vypadalo na tykačku, totiž jen dopoledne. Za to se sněhem se zdálo, že to bude optimistické, ale po pár metrech už byly lyže na batohu a turistika ne zrovna po vrstevnicovém mírném stoupání před námi. Po cca 400 výškových metrech jsme lyže opět nasadili na nohy a hurá nahoru. Čím jsme stoupali výš, tím byl sníh víc zimní než jarní. Tempo bylo opět sportovní.

Jakmile jsme doťapali nahoru, měli jsme neuvěřitelné krásný výhled na fjord a zasněžené kopce. Sjezd dolů vedl jinudy, takže jsme se všichni rozjeli po všude se rozléhající široké pláni. Už někdo dříve zmínil, že při delších traverzech by nemuselo být příjemné jet na splitboardu. Jeden splitboard jsme měli. Ale zrovna na tomto výletě to náš splitboarďák zvládl bravurně se slovy “já těm skialpinistům ukážu”. Sotva jsme se dostali zpět k autu, už začalo mrholit, a tak se rodil program za odměnu. A co se dá dělat, když venku prší? Rosťa nás vzal do neuvěřitelně krásné s přírodou spjaté norské sauny. Což nám ale předem neřekl. O to víc jsme byli příjemně překvapení a nadšení.

Jako bonus k dokreslení autentičnosti místní malebné vesničky nám v pravidelných intervalech na políčku nedaleko za saunou jezdil vůz k odvozu splašků z odpadních jímek a dělal svojí práci. Tyto zážitky rozhodně patřily mezi ty intenzivnější.

A hned jak jsme se řádně prohřáli, pokračovali jsme dál k piknikovému místu s úžasným gapahukem u řeky, grilem a dokonce krbem. Tam nás už přivítali další členové výpravy. Bašta na grilu, tekuté občerstvení, a kolem projíždějící koňská vozatajská spřežení byl bonus. Dokonce se zastavil i majitel tohoto malebného místa, chvilku porozprávěl, dostal české pivko a zase s úsměvem odjel. Někteří z nás měli to štěstí a mohli spát uvnitř, kde bylo díky krbu a neustálému Jožovu přikládání jako v sauně. Tu noc bychom byli bývali skoro nepotřebovali spacáky.

Se silným větrem a hrozbou deště jen na Hjellhoi (1174 m) s následnou restaurací

Sobotní program se sestával ze dvou variant: skialpová počínaje ve skiareálu Dombas na vrcholek Hjellhoi a turistická po cyklo trase. Třetí den by měl být odpočinkový, a se sněhem to bylo tentokrát opravdu smutné. Výlet tak byl jen na pár okamžiků, takže by se dal považovat za odpočinkový. Velká část trasy s lyžemi na batohu, což už umíme. A pak následovala odměna. Myslím, že si to umíme udělat hezké. Všichni jsme si totiž zasloužili „steak“ a pivo nebo kávu.

Když je plný žaludek, hned je všechno veselejší. A jelikož bylo ještě dost času, po cestě na další nocoviště jsme se zastavili zkouknout i jiné než přírodní krásy Norska. Po kulturní procházce jsme se pak už vydali za našimi dalšími skialpovými spolunadšenci abychom si společně užili všechny slasti a strasti memoriálu. Tentokrát se kempovalo nad řekou mezi stromy se zázením s grilem.

V husté mlze jsme skončii kousek pod vrcholem Store Ringstind (2124 m)

Po dlouhé poradě předchozího večera u ohně se ráno rozhodlo, že se pojede stejně jinam, protože počasí jak už víme, je mrška podšitá. Už toho večera padl výraz “prérie”, při němž nejvíc zpozorněl náš jedinný splitboarďák Petr. Co to přesně znamená, zjistil o pár hodin později. Vydali jsme se tedy přes třímetrové kupy vyfrézovaného sněhu vstříc vrcholu Store Ringstind. Předpověď slibovala, že se oblačnost rozfouká, takže jsme s věčným optimismem a vidinou insta fotky vyrazili. Prvních pět kilometrů vedlo širokým údolím než se začalo cikcakovat do sedla. To je přesně těch pět prérijních kilometrů, na které se Petr nejvíc těší.

V sedýlku jsme se posilnili a vydali dál do mlhy. Stále jsme ale veřili, že vrchol tam nahoře někde je a že bude dřív nebo později vidět.

Tešně pod ním jsme si vykopali moc praktický provizorní skoro záhrab, zahřáli se a přemýšleli co dál. Vidět bylo jen na nejbližšího skialpinistu v barevném oblečení, vítr o sobě taky dával vědět a těšili jsme se na sjezd. V tento okamžik panoval trošku rozpor mezi čekáním na Godota (rozuměj až bude vidět) nebo sjezdem dolů, i když jsme úplně přesně nevěděli kam.

Jali jsme se zapojit moderní technologie, protože zrní jsme si za sebou nenasypali a stopy už byly zafoukané. Inu vydali jsme se tedy do mlhy. Prvních pár desítek metrů bylo nejistých, protože byly vidět jen obrysy hran, za které by nebylo dobré padat. Sice jsme byli slepí jako krtci ale uspěli bychom, protože jsme cestu nahmatali a brzy se dostaly pod mraky do sedla, kde jsme se mohli vydat buď opět stejnou cestou mírně nahoru a nebo si to zkrátit po ledovci rovnou dolů. Na tuto část výletu zajisté Petr nikdy nezapomene. Splitboard odmítal spolupracovat, nutno tento mírný diskomfort přičíst kvalitě sněhu.

Při cestě dolů se objevil jeden modrý mráček. Paráda, pěkné počasí nás teprve čeká. Alespoň jsme se ještě nespálili. Po takovém výletu jsme se všichni těšili na něco dobrého a teplo v ropných kombinézách.

Ještě později večer, když slunce skoro zapadalo, uslyšeli jsme ještě nějaké poznámky o prériích, “splín” boardistech a slepé vývojové větvi. Ale jelikož další den počasí slibovalo parádu, vše odvála noc. A nebo ne?

S pálícím sluncem na Storebjorn (2222 m)

Na pondělní veleslunečný den byl přislíben výlet na horu připomínající medvídka Haribo. Nekecali, opravdu měla dvě uši. Málem jsme ke zbytku skialpové výbavy přibalili plavky a vyrazili opět prérijní krajinou s epickými výhledy na nic podobného středoevropským Alpám. Dechberoucí nádhera. Přesněji tu doslova při pohledu kolem sebe “krása šukala nádheru” (na vysvětlenou, to druhé slovo je z polštiny).  

Nemohli jsme se dostatečně vykochat. Jakmile jsme později došli na hranku, kde už byl náš cíl vidět, přezbrojili jsme na sjezd, trošku poprášili, nalepili zas pásy a pak už jen ostře cikcakovali k vrcholu. Ještě epesnějí nádhera, co nás nahoře čekala, byla třeba uctít cigárkem a odvážnější fotkou. Spektakulární.

Při sjezdu dolů to slušně prášilo. Přesně za tímhle pocitem jsme sem jeli. Slunce svítilo mnohem víc než jsme běžně zvyklí a podle toho jsme někteří nezkušení a políbení jen vnitrozemním horským Sluncem později vypadali. Taky zkouška botoxu na dva dny zadarmo. Sjezd byl ještě okořeněn jedním přezbrojováním pásů, dalším výšlapem a kratším výstupem některých dobrovolníků na mačkách. Naposledy sundat pásy a po prérii dolů. V hotelu na parkovišti měli vynikající kafe a lokální vafle, které jsme vzali útokem. Byl to úžasný a zasloužený den, po kterém jako bonus následovala sprcha. Wow! Den bez chybičky. Ne vždycky se totiž chce do ledovcové řeky.

Den norské ústavy na Loftetu (2170 m)

Poslední oficiální skialpový den měl uzavřít tento dobrodružný a intenzivně vypadající vrchol Loftet, který by si zasloužil z fleku přezdívku “vrchol bez konce”. Po nástupu obligátní prérie, kdy i Petr zvažoval, že se příští sezonu začne učit na dvou prkýnkách místo jednoho, následoval strmější úsek. Tam přišly konečně ke slovu harše a mačky. A pak už nekonečný počet horizontů za kterými už určitě bude vrchol. Nebyl. Jakmile jsme je přestali počítat, objevily se opět dechberoucí panoramata. Když už to nemoho být placatější, hle, malý kopeček představující cíl. Fotka, sváča a sjezd. Tady jsme se rozdělili a jeli stejnou výstupovkou zpět nebo okolo po ledovci. Obojí za cílem ulovit ještě pár super fotek.

Po dojezdu dolů první skupiny jsme ještě nachytali trošku bronzu při čekání na skupinu druhou. Nechali nás opalovat nemalou chvíli.. S americkými úsměvy proběhla závěrečná fotka a loučení. Zážitek to byl vskutku intenzivní a pokud nadšení nevyprchá, následující sezonu by mohl být memorial opět ještě početnější. Kolik asi bude příští rok splitboardistů?

Memoriál neměl chybu

Mojí první účast na československém firnovém memoriálu v Norsku hodnotím velmi kladně. Všechny výlety byly parádní, k tomu sauna s chlazením v řece, večery u ohně a spaní ve stanu. Nemělo to chybu a už se těším na příští rok!

Jak memoriál 2022 zhodnotili sami účastníci?

Lucie:

“Na skialpy v květnu? do Norska? pod stan? Jste se zbláznili? Před odjezdem strašný strach, že mi bude zima, že budu mit mokré věci, že se nebudu mit kde umýt, že budu mit hlad a žízeň. Nikdy by mě nenapadlo, že to bude jeden z mých nejhezcich skialpovych zážitků. Získala jsem mnoho novych ahaaa: Norsko je přenádherné, 1200 výškových metrů s kouskem na mačkách je krátká túra. Prérie je nechutné slovo. Čtyři dny se nemýt a smrdět je osvobozující, mýt nádobí ve studené řece je pohádkové. Děkuji Jožovi za neutuchající pohodu, podporu a oheň, Děkuji Zuzce za to, že je. Děkuji úžasné  partě, kde laskavost, ochota a smích byly všudypřítomné, Děkuji splitboardistům za odvahu a nadhled na naše neustálé vtipkování. Děkuji vedoucím za pečlivé plánování, kontrolu počasí, přeplánování, kontrolu… a  hlavně za úžasný výběr tras!”

Petr – bývalý splitboardista:

„Ptáte se na můj první firnový memoriál v Norsku z pohledu splitboardisty? Jak jsem se cítil a jaké z toho mám pocity? Cítil jsem se jako diamant rezonující ve skupině lyžařů. Jaké to bylo? Bylo to naprosto super, ale také náročné a dobrodružné, a byly i chvíle, kdy jsem chtěl ten nesmysl na nohách rozlámat a zahodit. Na druhou stranu ale převažovalo mnohonásobně více pozitivních zážitků nad těmi negativními jako velmi příjemná parta lidí, podpora od kluků z Norska, kdy na mě jako exota na splitboardu brali ohled a snažili se vše naplánovat tak, abych se netrápil, super večery u ohně , kopec srandy a především ty nádherné túry a norská příroda. Jel bych znovu? V každém případě ANO.”

Přemek:

“Bylo tam všechno

• 1000 km po Norsku
• fjordy a vnitrození
• skvělí lidé
• ponuré norské počasí, těžká oblaka, vítr, mlha a déšť
• slunce
• spaní venku v mrazu
• večerní ohně
• polární den
• koupání v peřejích v řece
• mlha a záhrab pod vrcholem
• krásné sjezdy
• dupání po mechu s lyžemi na batohu
• černé skály, bílý sníh a led

pro mě životní zážitek a nedílná součást životní sjezd”