Jsem trochu ostuda, ale Jeseníky jsem vůbec neznala. Abych vůbec poznala ty nejhezčí a nejprofláklejší místa, každoročně se hlásím na nějaký tamní trailový závod. Letos to vyhrála Jesenická stovka, neboť není čas ztrácet čas a je lepší toho poznat víc při jednom zátahu, nechť je zážitek intenzívnější.
100 km přes Jeseníky aneb Jesenická 100 – Mně neutečeš
Marie Zelená
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Fotogalerie Jesenická stovka >>
Šestý ročník startuje od šumperského učiliště v pátekv jedenáct hodin večer. Punk celému podniku dodává nejenom absence občerstvovacích stanic, ale i limitovaný počet startujících. Nakonec se nás staví na start 219 lidí. K dispozici máme kartičky, mapy a itinerář trati. Já jsem si raději trasu ještě nahrála do hodinek s GPS. Páteční noc je vlahá a díky silně obsazenému poli závodníků, se začíná pěkně z ostra.
Mě neutečeš!
Podbíháme šumperskými Městskými skalami, sbíháme do vesniček, kde se lidé houfují před hospodami a opět se ztrácíme v pastvinách a lesích podhůří Jeseníků. Obloha je poseta hvězdami a já si chrochtám blahem. První žena mi utekla hned ze startu, ale heslo ultra zní: „Mě neutečeš“ a užívám si průchody elektrickými ohradníky, jedna brána, druhá, třetí… šestá. Vychází tajemný měsíc a z hluboké trávy trčí zákeřné větve. Prásk. Prvních 10 km a já se už rozplácla jak dlouhá, tak široká. Co mě nezabije, to mě posílí.
Slyším za sebou třetí ženu. Hrneme se k první kontrole v lese a společně nám čas i krosové úseky rychleji ubíhají. Do Branné dobíhám opět osamocena k první živé kontrole. Zde si pípám čip a nepohrdnu nabízeným ovocem ani kofolou, narozdíl od první ženy, která přede mnou zděšeně utekla. Rum bohužel odmítnout musím. Nejdřív práce, pak legrace. Z Branné kličkujeme stezkami zpět na lesní zpevněné cesty.
Parťák s čelovkou velmi pomohl
Mám pocit, že mi čím dál míň svítí čelovka, do háje, baterky jsem nevzala a náhradní jsem vyhodila z batůžku jako zbytečnost. Začínám tedy parazitovat na světle první holky, což ji asi začne brzy štvát a pustí mě dopředu. No dobrá, mlžím si to tedy dál přes Pěchotní srub s kontrolou a před Ramzovou registruju další světýlko. Nohy má pěkné, tak opět zkouším svou balící taktiku, která tentokrát zabírá. Dáváme to tedy dohromady, já s navigací v hodinkách a dobře osvětlený týpek už společně nacházíme další kontrolu u Vražedného potoka a po drobném pikniku vyrážíme vstříc Šeráku. Jsou čtyři hodiny ráno, rozednění nepřichází a tajemné Obří skály míjíme jako temné stíny. Tady už dotahujeme další závodníky.
Přichází pomalé svítání, ale i mlha a čerstvý ranní chlad. Na Keprníku už stojíme v nádherném růžovém rozbřesku s oblačností v nížinách a sedlech pod námi. Dechberoucí nádhera, na okamžik zastavuji a rozhlížím se. S lehkostí s kolegou sbíháme do sedla Trojmezí a zvu svou světlušku na první raňajky. Servíruju solené preclíčky, dva kousky rohlíku a jahodový gel na půl. Nabiti novou energií proplouváme majestátními skalami Vozky. Vodu dočerpáme ve Vřesové studánce a celá netrpělivá vyrážím do sedla na objednanou kofolu Luďka, který dnes drží non-stop službu a bivakuje jako support dalším závodníkům. Seběh do sedla po zákeřné šotolinové cestě už začíná bolet.
Úpíme na střídačku až po plnou slunečnou palbu
Absence zimních objemů je znát, nohy si odvykly a rozmlsaly na skialpových víkendových radovánkách a já začínám trpět jako zvíře. Konečně sedlo, Luděk s kofolou i sladkým jablíčkem. Vyrážíme vstříc Švýcárna, přes Klínovec a Malý Jezerník. Už to nejde jako za mlada. Když se rozběhnu já, úpí parťák, když se rozběhne on, upím já. Na střídačku to takhle dáme na Švýcárnu, kde už po ránu se smetákem úřaduje paní chatařka. Je kosa. Hodily by se rukavice, bundu mám v batohu, ale nenapadne mě ji vytáhnout, zpomalilo by mě to. Ne, určitě ji nevytáhnu. Zkusím kousek rohlíku, přesnídávky a s odporem to zase všechno schovám. I ty anorektičko!
Skrz mlhu se derou první ranní paprsky, a když hrdě překoušeme asfaltku na Ovčárnu, kolega si zasteskne po voňavých turistech. Nejsou, takhle brzy ještě nevyjely autobusy. Vydrápeme se na Vysokou holi a už si smažíme čumáky na slunečné plné palbě. Jen nohy už to moc nestřílí, jsme asi na 68 kilometru (a Jarda Jágr nikde). Očima přitahuji každý záchytný bod před námi a za zády každou chvíli slyším, jaký jsem ďábel . Makej vole.
Start: Šumperk Trasa: Celá trasa je vedena po turistických značeních. Ze Šumperka vybíháte po žluté turistické značce a následně po modré směr Rejchartice odkud se dalšími trasami propletete do Branné, přes Pěchotní srub nastoupáte do Ramzové a z Ramzové už stoupáčkem nahoru směr Šerák. Projdete Keprníkem, Vozkou, Červenohorským sedlem, odkud dále pokračujete na Švýcárnu, Ovčárnu (vynecháte Praděd) a na Vysokou holi a hřebenovkou na Pecný a Ztracené kameny odkud seběhnete dolů na Skřítek. Ze Skřítku už se dál trasa stáčí opět na Šumperk a nevynechává zajímavá vyhlídková místa, skalní útvary, ani rozhledny. Doporučuji si trasu nahrát do GPS zařízení, v noci je krásně vyznačená i odrazkami. Občerstvení: Oficiální není, po trase je mnoho turistických chat a možností si zakoupit něco k snědku, pokud nespěcháte a trasu neproběhnete za jednu noc. Doporučuji 4 dětské přesnídávky, rohlík se salámem, solené preclíčky s karamelem a spoustu dalších tyčinek, na které stejně zapomenete, že je sebou máte. Určitě si vemte na zkoušku i energetické gely, které jste nikdy nevyzkoušeli, mnohdy vám to cestou odlehčí hodně gramů. Ideální je si zaplatit vlastní šerpy, kteří vám co 20 km poskytnou nejen svačinku, ale i masáž nohou a drobné kosmetické služby, třeba když si zrovna rozbijete koleno. Voda: Trasa je vedena místy s možností načerpat si vodu ve studánkách a pramenech a to i na Jesenickém hřebenu (Vřesovka, Jelení studánka) jen pozor na posledních 20 km v poledním slunci budete rádi i za sámošku v Rapotíně, takže drobné sebou. Hůlky: Na prvních 40 km hůlky vyloženě nepotřebujete, trasa je hodně běžecká. Pomůžou vám až na Šerák, místy na Švýcárnu. Doporučuji skládačky, které upevníte jednoduše na běžecký batůžek. Nicméně Na poslední čtvrtinu a zrádné mini kopečky hole velmi dobře působí jako podpůrná pomůcka při počítání v předklonu odpadlých nehtů během nekonečného kopce, popřípadě když se potřebujete vyzvracet a kolena vás bolí tak, že na ně ani nemůžete padnout. Při jiné potřebě (zvláště po požití energetického gelu) je velmi jednoduše odhodíte vedle křáku. Čelovka: Ano, hlavně si vyzkoušejte, zda svítí alespoň 6 hodin, popřípadě si dobře nabijte mobilní telefon. Může se stát, že ostatní závodníci nebudou zrovna nadšení z toho, že budete parazitovat na jejich světelném kuželu. |
První voňaví lidé – turisti
Na Jelení studánce si opět úspěšně připomenu svou anorexii. Ještě kousek a jsme na Skřítku. Pecný a Ztracené kameny a proklatý seběh po ještě proklatějších šutrech. Začínám být sprostá a neurčitě rozhazuji kolem sebe holemi. Příznaky první ultra deprimace. Pojďme, na Skřítku na mě čeká sladké a šťavnaté mango. A kofola. A pivo. A 25 km cílová rovinka s kilometrovým převýšením, kterému nevěřím. Začínají se objevovat první voňaví lidé. Turisti. V lehké panice dobíháme na Skřítek.
Apetit se vymstil
Druhá živá kontrola a pivo, pomeranče, nedozrálé a tvrdé mango. Nacházím nějaký turbo gel. Moc mi chutná, tak ho zblajznu celý, ani se nerozdělím. Za pár kilometrů se mi začíná mstít můj předchozí apetit, a já vyhledávám první smrčky. Nové gely na závodech rozhodně nezkoušejte. Místní stezky už jsou cesty do pekla. Ostrá šotolina, moje prasklé puchýře a pomalu se vtírající horko. Potřebuji energii, ale ted už jsem se definitivně dala na dráhu anorektičky a nic nepozřu. Na vrcholku u vysílače mohutně vydýchávám i hlt vody a nenápadně a s elegancí transformuji i do stadia bulimie.
Dopotácením se k Městským skalám v Šumperku
Začínám rezignovat na pozici vedoucí ženy. Nezasloužím si ji. Parťák už neví, jak by mě na každý následující krpál (už věřím tomu převýšení) vytáhl a v Rapotíně se utíkám schovat do samoobsluhy. Bublinky mě trochu spraví a já každou chvíli očekávám za zády obě holky, které mi jsou v patách. Už mě předběhla asi tak půlka startovního pole. Své soupeřky začínám podezírat ze skrývání za stromy vždy, když se otočím. Příznaky ultra deprese. Když už se dopotácím k Městských skalám nad Šumperk a holky stále nikde, tak se naštvu a rozběhnu to do cíle. Už jen pár kilometrů, koušu se a úpím bolestí. Ale jdu a to je nejdůležitější. Takže tak nějak přichází do cíle první žena Jesenické stovky s vděčností ke galantnímu parťákovi „Emilovi“ a mému supportu na stěžejních uzlech téhle dobrodružné trasy.
Jeseníky poznány během 14 hodin a 21 minut a s pokorou a krásnými cenami od pořadatelů se poroučím zpět do mých Beskyd, více převislých, strmých a stoupajících. Děkuji.
