Úvahy o skialpinismu a ochraně přírody – druhá část

Obeslal jsem sedm správ – Krkonoše, Šumava, Beskydy, Jizerské a Orlické hory, Jeseníky, Bílé Karpaty (do přednášky odpovědělo pět správ, po přednášce odpověděly Jizerské hory, Bílé Karpaty neodpověděly). Zvolil jsem právě tyto orgány ochran přírody, protože spravují velkoplošná zvláště chráněná území a jedná se o hory, kde se lyžaři pohybují. Průzkum byl založený na následujících otázkách:

• Jsou na území Vašeho CHKO/NP evidovány oficiální skialpinistické trasy pro sjezdové lyžování?
• Jak řešíte nepovolený pohyb lyžařů v místech se zákazem vstupu mimo vyznačené trasy?
• Spatřujete riziko v lyžování mimo sjezdovky při dostatečné výšce sněhu?
• Může být skialpové lyžování pro ochranu přírody dokonce prospěšné?

V případě první otázky se většina dotazovaných odpověděla, že na jejich spravovaném území nejsou žádné povolené skialpové trasy. V Krkonoších vytvořili pouze doporučené skialpové trasy.

Jízda mimo vyznačené terény je řešena jak domluvami, tak blokovými pokutami do 1 000 Kč. Proti „nezvaným“ hostům se provádí občasně zátahy. Problematika zakázaného pohybu je otázkou již zmíněného pohybu na lesních pozemcích, které mají na starost orgány státní správy lesů a vlastníci; dozor provádí lesní stráž. Důležitým nástrojem je osvěta. Bohužel je mířena spíše na cedulky varující před zákazem.

Výška sněhové pokrývky nehraje tak zásadní roli, jak samotná přítomnost lyžařů ve volných terénech. Důležitým faktorem se stala v mnoha odpovědích tzv. zachování klidové oblasti pro živočichy.

Ke čtvrté otázce se dotazovaní vyjádřili spíše skepticky a bez názoru na pozitivní, nebo smysluplný efekt. Proto nebyla otázka ani vyhodnocována a prezentována na přednášce. Do budoucna bych tento výzkum chtěl rozšířit a zpracovat ho v samostatný článek.

Jak nejlépe dál prozradí čas a lyžaři samotní

V mnoha odpovědích zaznělo přiklonění se k vážnější diskusi ochránců přírody se skialpinisty. Z mého pohledu je tento směr daleko vstřícnější než nevyhlášená válka, kdy lyžaři jezdí, kde se jim zamane, a ochránci přírody nechápou „neškodnou“ zálibu. Totéž se týká názoru lesníků. Pohyb mimo vyznačené trasy je možné uskutečnit jak na základě výjimek, tak i na vstřícnosti lyžařů samotných. Nebojím se říct, že lyžaři by měli mít v případě svých zálib mít i jakousi morální zodpovědnost.

Jestliže se dnes razí myšlenka co největší transparentnosti, je důležité ji uplatnit i v podmínkách skialpinismu. Pokud budou sjezdy v chráněných zónách regulovány pomocí výjimek, nebudou nastávat problémy mezi ochranáři a lyžaři. Naopak si myslím, že vyvstanou problémy mezi lyžaři samotnými, protože proti sobě budou stát neukáznění a právě ti morálně zodpovědní.

Domnívám se, že budoucnost patří v tomto směru úzké komunikaci a jasné komunikaci. Jezdit se může bez problému v nejcennějších lokalitách národních přírodních rezervací. Ovšem za zachování několika podmínek:

• organizované sjezdy organizované zkušenými průvodci – je to podobné jako v případě jeskyní, kam nemůže kdokoliv bez doprovodu, navíc se může předcházet nezodpovědnému chování v místech, kde hrozí laviny;
• pohyb pouze v místech, kde to ničemu neuškodí – to se týká možnosti poškození mladých stromků a semenáčků, které mohou být zničeny;
• respektování sněhové pokrývky;
• dodržování klidové doby, kdy by se mohli vyrušit vzácní živočichové.

Pokud se pravidla nebudou dodržovat, nenastane nic než chaos a anarchie. Doby, kdy by se skialpinisti dali spočítat na prstech rukou, jsou ty tam. Dnes je komunita vyznavačů skialpového lyžování početnější a je nutné si pro budoucnost vymezit alespoň základní pravidla. Chápu, že je to složité, ale v jiném případě se ze skialpinismu stane nadobro zakázané ovoce, které nejlépe chutná, ale má i pro přírodu nedozírná rizika.

První díl: Úvahy o skialpinismu a ochraně přírody – první část