Hlava se Ti motá, tak vysoko jsi ještě nebyl. Výhledy neskutečné, ale zase to šimrání v zádech. Slunce už je nízko, sotva stojíš na úzkém vrcholovém hřebínku, bezpečnější to bude na čtyřech. Teď, že mám nasadit lyže a pustit to dolů po rychle tvrdnoucím svahu?
V půlce července vyrážíme s Martinem, Katkou a Mírou do Tádžikistánu. Cílem je nevyšší hora Pamíru a bývalého sovětského svazu – Pik Komunisma (7495 m), nově nazývaná Pik Ismail Somoni. S Martinem se chceme pokusit o první opakování sjezdu na lyžích z vrcholu. Pik Komunisma má, co víme, zatím jen jeden kompletní sjezd, který se v roce 2003 povedl Frederiku Ericssonovi. Pokud zbude čas, chceme se pokusit i o druhou z pěti Pamírských sedmitisícovek – Pik Korženěvská (7105 m).Do základního tábora se prakticky dostaneš jenom vrtulníkem, pokud tedy nemáš čas a síly na 7-10 denní pochod po ledovci. To je s lyžemi a jídlem na 3 týdny úplně bez šance. Takže nezbývá než si mastňácky zaplatit služby agentury Pamír Peaks. Agentura prý patří švagrovi prezidenta a v zemi je jedinou svého druhu. Podle toho to taky vypadá.
Součástí předraženého balíčku služeb je i vyzvednutí na letišti, odvoz na nákup a pak rovnou na mikrobus, kterým směřujeme do městečka Jirgatal na východě země. Tam nevěřícně sledujeme zprávy z včerejší noci. Při přeletu přes východní Ukrajinu jsme evidentně měli výrazně více štěstí než osazenstvo onoho malajského letadla. Někdy jsou ruské aerolinie asi výhodou.
„The helicopter is already starting in Dushanbe“ (vrtulník už vyletěl z Dušanbe) ujišťuje nás následující den několikrát zřízenec agentury Pamír Peaks. Jediné, co to odpoledne protne oblohu, je ale fotbalový míč, když nám místní děti na letištní ploše ukazují svůj um. Odlétáme další den dopoledne a můžeme být rádi, podle ruských průvodců se dříve na vrtulník běžně čekalo i týden. Není divu, na zemi s osmi miliony obyvatel, kde 2/3 území jsou hornaté, není jeden civilní vrtulník úplně moc.
40 minut letu tímhle dost možná 40 let starým strojem nás přenese do říše sněhu, ledu a kamení, kde mezi morénami dvou ledovců leží základní tábor Moskvina (4300 m). Moskvina je základním táborem pro obě místní „sedmy“ – Pik Komunisma („Komunistu“) a Pik Korženěvskou („Koržu“).
Třetí den po příletu, když už jsme s Martinem, jakž takž schopni pohybu, vyrážíme na aklimatizační výstup na Pik Četyrjoch (6230 m) a jsme moc zvědaví, co s námi udělá lyžování v takové výšce. Zbytek bojeschopných horolezců včetně Katky a Míry vyráží aklimatizovat a vynášet materiál na skialpinisticky nepříliš atraktivní Pik Korženěvskou. V celém údolí tak budeme úplně sami a letos jako první.
Pomalu se soukáme vzhůru a užíváme si ty parádní výhledy. S hlavou zakloněnou zíráme kolem. Je to pastva pro oči, ale tělo bojuje s výškou a pořád Tě napadá – co bude výš? Třetí den po odchodu ze základního tábora stavíme stan na ledovci v ca 5100 metrech. Kemp je to přímo ideální – obrovský kámen nám poslouží jako komfortní odpočívadlo a ledovcová louže pod ním zase ušetří spoustu práce z roztápěním sněhu.
Rychlé starty nejsou naší silnou disciplínou ani v Alpách, natož potom tady. Druhý den tak vyrážíme na vrchol, když už se slunce dávno přehouplo přes horizont. V našem tělním oběhu ještě pevnou rukou vládnou „údolní“ červené krvinky, zatímco jejich „vysokohorské“ sestry, které mají pomoci s vázáním kyslíku v řídkém vzduchu, se teprve pomalu rodí. Každopádně pro nás velmi hmatatelným výsledkem těchto procesů je, že s lyžemi na zádech zoufale funíme.
Stoupání se zdá být nekonečné. Kolem 5600 metrů začíná hlubší sníh. Prošlapávání cesty vrcholovým svahem je úplný očistec. Ještěže máme z Alp dobře vyzkoušené rozdělení funkcí v našem družstvu – Martin – zvaný horská fréza se soustředí na prošlapávání stopy, zatímco já na bedlivé pozorování okolí, vyhodnocování situace, focení a mentální podporu. Pro zachování týmové rovnováhy si role občas vyměníme, abychom rychle zjistili, že původní rozdělení je v danou chvíli tím nejracionálnějším vynaložením našich společných energetických a kreativních zdrojů.
Pro zkvalitnění subjektivního zážitku si ordinuji paralen. I tak ale všechno úplně neštimuje. Ten pocit se těžko popisuje. Snad že bych měl kolem mozku igelitku?
Posledních 100 výškových metrů nevěřícně kroutíme hlavami. V hlubokém prašanu se boříme po pás. Z nastupujícího zoufalství a všeobecně nepříznivé situace nás spolehlivě vyvede až technika „na bagr“.
Konečně vrcholový hřeben! Korža i Komouš jako na dlani, naplno se otevírají i výhledy na Ahmad Doneshi a další krásné, zřídkakdy lezené kopce. Slunce už se nachyluje k obzoru, náš sjezdový svah se ponořil do stínu a začíná tvrdnout, takže konec rozhlížení a jde se na věc.
To je úplný cvok! říkám si, když vidím, s jakou razancí se Martin pustil do obloučků z ostrého vrcholového hřebínku. Ke svému překvapení ale o chvíli později zjišťuji, že na lyžích to jde mnohem lépe než pěšky. Bez větších potíží projíždíme tvrdnoucí strmější vrcholovou část a dostáváme se zpět na slunce do mírnějších svahů. S každým metrem klesání je to lepší. Krájíme oblouky rozměklým jarním firnem. Ledovec Moskvina pod námi jak na dlani. Je to fantazie, euforie, čistá radost! Radost z nezapomenutelného dne v horách a ze zjištění, že lyžovat v téhle výšce jde, dokonce mnohem lépe než jsme doufali.
Zpátky na odpočívadle se zase naplno můžeme věnovat zírání kolem – činnosti, která nám beztak jde ze všeho nejlíp. Mozek zpracovává všechny ty vjemy. I bez elektronické tužky docházíme v našem povýstupovém rozboru k jasnému závěru -letos je proklatě hodně sněhu. To znamená zrádně schované trhliny a nevyzpytatelné laviny. S hlavou zakloněnou směr Komunista žvýkáme zaslouženou večeři. Invazivním parazitem naší řeči se stává „no, bude to dobrodružství“.
Autor: Karel Svoboda (Beton Ski Team)
Za podporu expedice děkujeme:
Boatpark, Radegast, Kinstellar, Husky, Singing Rock, Travellunch, Adastra, Direct Alpine, Norskamoda.cz a Fenix
Expediční stránky: http://4texpedice.cz/index.php/pik-komunisma-2014
